Tahle „reportáž“ určitě nebude o tom, jak jsem běžel závod, od kterého jsem nic nečekal, v průběhu se kousnul a nakonec doběhl nečekaně třetí. Právě naopak, i když ne úplně, kousnout se to chtělo taky. Ale popořadě.
Po nečekaném úspěchu na běhu okolo Karlštejna (1. díl ze série Behejlesy), kdy jsem bez velkého očekávání, byť s pořádnou dávkou křečí, stlačil svůj čas na 19 km pod nevídaných 1:58, jsem si nastavil laťku v Lednici vysoko. Trať 22 km, celkem rovinatá, něco od Karlštejna natrénováno, takže čas pod dvě hodiny by nemusel být problém. Navíc nepodcenil jsem aklimatizaci, do Lednice jsme přijeli už v pátek a ubytovali se v hotelu s ideální pěší dostupností ke startu. V pátek tedy lehká procházka „očuchat“ si start, v sobotu se dobře nasnídat, lehce naobědvat a ve tři odpoledne stát na startu. Těžko říct, jestli předstartovní nervozita, nebo nějaký párek nevalné chuti, ale od čtvrtka poněkud rychlejší peristaltika střev, což zrovna tělu před takovou štrekou nepřidá. Navíc, v pátek po večeři se projevuje silně vypěstovaná slabá vůle a prostě neodoláme a kupujeme něco málo vína. Druhý den sice pohoda, ale pro tělo, zvláště pak, když se před tím měsíce držím a odříkám, žádná ideální výživa.
Ale tak co už. Nálada je dobrá, sluníčko je za mraky, pár návštěv toalety navíc už mě nerozhází. Rozběhání, rozcvičení a ani nevím jak, stojím v druhé řadě startovního pole přímo mezi těmi vlčáky. Tak hlavně to nepřepálit, říkám si. Startovní výstřel a už to jede. Běží se parádně, všichni se usmívají, většina běžců a běžkyň mě předbíhá, i když na svoje poměry neběžím nejpomaleji. Ale měl bych ještě pomaleji (to mi ale dojde až cca na 10. kilometru…). No jo, měl jsem se radši zařadit někde na konec a v klidu si to rozběhnout a pomalu zrychlovat, jako na Karlštejně. Takže do toho desátého kilometru to jde celkem dobře, i když postupně, zatím ještě úmyslně, zpomaluju. Na tom desátém navíc už trochu vybraná občerstvovačka, cedule ale ukazuje 12 km, i když hodinky mi říkají deset (hlava říká asi dvacet sedm…). Ale bojuju! Začínám zpomalovat skoro do klusu, tentokrát už nuceně. S časem pod 2 hodiny se můžu rozloučit, novým cíle je hlavně doběhnout. Oproti Karlštejnu ještě jeden podstatný rozdíl. Zatímco tam mě vlastně nikdo nepředběhl a předbíhal jsem já (neuvěřitelná psychická vzpruha), tak tady si nevzpomínám, že bych někoho předběhl já. A žene se to kolem mě. Přesně jak jsem o tom četl. Kdo nepřepálil začátek, tak ten v druhé půlce předbíhá ty, co si síly rozvrhli špatně. Je evidentní, že mezi tuhle skupinu tentokrát nepatřím já. Samozřejmě nic ve zlém proti dámám o 10-15 let starším, nic ani proti šedesátníkům, ale radost mi to nedělá, když mě nemilosrdně nechávají za sebou.
Bojuju dál! Na hodinkách sleduju každý odbelhaný půlkilometr a do toho poslední rána: moje superdrahé supersporttestery se prostě vypínají. Za celý rok, co je používám, se to nestalo a teď zrovna v nejméně vhodnou chvíli mě nechají ve štychu. Nevadí, dělám to samé, úplně se vypínám a jedu dál.
Konečně cíl nadohled. Pár lidí mi ještě dodá síly potleskem (díky moc) a mám to za sebou. Pro fotografa ještě vyloudím křečovitý úsměv a je hotovo. I přesto, že svůj cíl jsem nesplnil, tak mě to štve asi jen několik minut. Spíš mě zalívá dobrý pocit, že jsem aspoň doběhl (znají asi jen amatérští sportovci). A soudě podle těch vysmátých „ksichtů“ kolem, tak v tom nejsem sám! A už když si sundávám tenisky, tak spřádám plány na další závod na Bílé v Beskydech, na který určitě pojedu. Vždyť přece v kopcích jsem pořádně silný!
